New Romantic - část první

TOMASZ BEKSIŃSKI


Autor překladu: Onnea


Nějakou dobu jsem se chystala napsat článek o synthpopu a novoromatismu, ale jelikož nejsem člověk natolik tohoto stylu znalý, bylo předem jasné, že skončím u překladu. Na Dark Entries se objevují především překlady z Wikipedie, ale to mi občas přijde dost nudné. Proto, když jsem narazila na článek Tomasze Beksinského, napadlo mě, že představení jeho pohledu na našem webu může být zajímavým zpestřením.

Jedná se tedy o překlad článku "Strzał w dziesiątkę - New Romantic". I když překlady jeho fejetónu dáváme vždy do sekce Zajímavostí, tentokrát se jedna o článek natolik rozsáhlý, že zcela jistě patří do Hudby, jelikož je velice dobrým průvodcem po tomto stylu. Názory v tomto článku jsou čistě autorovy, případní milovníci punkové hudby nechť to berou s nadhledem ;)

Článek je delší, proto je rozdělen do více částí.


***


Je mi jasné, že ve velké míře mám na svědomí zpopularizování v Polsku tohoto krátkodobého ale vlastně významného v historii rocku stylu, zvaného "new romantic". Přesto, v době sedmdesátých a osmdesátých let byl tento styl jediným světlem ve tmě plné skřípání a hluku, punkových vřískotů, avantgardní špíny..

Punk se objevil jako výbušný náboj, postavený ke zdi rockového estabilishmentu. Zeď s hlukem padla. Když vymizel kouř, krajina po bitvě vypadala ponuře a málo přitažlivě. V místě dávných, mechem porostlých konstrukcí, mezi troskami začala rozkvétat nějaká divná stvoření - ani hybridy, ani mutanti, s nepříliš precizními tvary. I nejoriginálnější tvůrci (jako The Stranglers) se rozvíjeli na základech nějakých hodnot z minulosti (The Doors). Velcí artrockoví mistři jako Genesis, Pink Floyd, Yes byli považování za dinosaury, na jejichž vymření čekali především kritici a punkoví beztalentéři. Mezitím americký bubblegum-hamburger-rock začal zalévat britský trh, zničený revolucí, kterou začali Sex Pistols. Děs!!! A najednou se někdo odvážil sáhnout po nástroji, jenž byl oficiálně proklet, ba dokonce programově zakázán: syntezátoru. A začal ho používat jinak. Tím odvážlivcem byl Gary Webb, znám jako Gary Numan, a v té doby stojící za štítem Tubeway Army. Přibližně ve stejné době jeden absolvent umělecké akademie, Dennis Leigh, založil kapelu Ultravox a stal se jejím lídrem pod pseudonymem John Foxx. A objevil se ještě jeden odvážný: Steve Strange, majitel diskotékových klubů, ve kterých propagoval elektronickou hudbu a la Kraftwerk, či elektronicko-tanečně-uměleckou ve stylu Roxy Music a Davida Bowieho.

Styl, který stvořili novovlnoví uživatelé syntezátorů, byl pokřtěn jako "new romantic" hlavně proto, že ti celkem mladí tvůrci dost zábavně pojili taneční požitkářství s dekadencí pod jménem "no future". Kdyby se někdo pokusil o zlomyslnou, ale věrnou, karikaturu typického "nového romatika", musel by nakreslit tančícího Giaura se syntezátorem v ruce, zpívajícího o utrpení mladého Wertera. Na jedné straně bylo v té hudbě hodně emocí, vzrušení, vyloženě trpitelského klimatu... a na druhé straně někteří pěvci "new romantic" úspěšně hráli roli efektního věšáku na barevné hadry, díky čemuž se stali diktátory módy (viz Duran Duran). Některým se přesto podařilo vytvořit svojská arcidíla. Ale móda na "new romantic" trvala krátce a když se stal tento termín známým v Polsku, byl již mrtvý.

Diskotékový úspěch alba Dare formace Human League měl vliv na konečné zmizení aury tajemna, a hlavní katalyzátor celého rozruchu - Gary Numan - shrnul na vydaném na podzim roku 1981 albu Dance: Ti noví romantici jsou takoví nudní... . Nikdy taky nezapomenu na dopis jednoho čtenáře časopisu "Melody Maker", který uznávajíc výtvory nové vlny napsal: I když skladby typu "Vienna" zůstanou klasikou ve stejné míře jako "And You And I" (Yes), celá nová vlna měla sílu ničení, který se rovná myši prdící v krabičce na bižutérii.

Jsem rád, že teprve teď - po letech - mám možnost vybrat nejzajímavější pozice tamté doby. Můžu to udělat více objektivně, klidně a bez nepotřebné exaltace. Tehdy to bylo nemožné, protože jsem měl to štěstí (neštěstí?) byt v přibližně stejném věku jako většina umělců, o kterých se tady zmiňuji. Proto jsem se s tímto elektronickým werterismem ztotožňoval trochu příliš. K hodně deskám se nyní vracím s tím samým angažováním. A proto řeknu přímo: měl jsem vážné těžkosti s vybíráním desítky nejdůležitějších alb. Neodvolatelně a naprosto se můžu podepsat pouze pod první dvě desky..


JOHN FOXX

The Garden

(Chrysalis, 1981)

John Foxx si zaslouží jméno romantika nejvíce. Dovolil bych si dokonce nazvat ho básníkem syntezátorů, ale slíbil jsem, že se vyhnu exaltaci. Když stvořil formaci Ultravox v polovině sedmdesátých let (v té době ještě pod názvem Tiger Lily), zůstával pod výrazným vlivem Bryana Ferryho a Briana Eno. Foxx byl ale daleko od následování - chtěl pokračovat v linii hudebních experimentů, aby mohl objevit úplně nové cesty. Jelikož se mu to moc v Ultravox nedařilo, v 1978 roku odešel. Tvrdil tehdy, že hudebníky vůbec nepotřebuje, jelikož všechny zvuky lze vykreovat s pomocí elektronické aparatury. A tak vzniklo novodobé, i když trochu chladné album Metamatic, vydané na úplném začátku 1980 roku. Když to ucítil, Foxx najal zpátky hudebníky z masa a kostí a přistoupil k realizaci další desky na lůně přírody: mezi kvítky a ptáčky. Když připravoval hudební materiál, cestoval po Anglii, vyhledával staré, rozpadlé, obrostlé divokou florou kostely. Fotil západy slunce. Z plných plic vdechal přírodu... a pak to vše převedl do zvuku a stvořil The Garden - album pomník, kvintesenci všeho, co je v celém "novém romantismu" nejkrásnější a nejvíc citové.




S odstupem let se album brání opravdu dobře, i když většinu skladeb lze lehce hodit do šuplíku s názvem "electronic dance music". Když to ale poslouchá člověk důsledněji, za srdce ho chytá složitost nálad, bohatství zvuků, tvůrčí spontánnost. Člověk má chuť parafrázovat slova Edgara Allana Poa: Kdyby chtěl někdo napsat dílo s názvem "Mé obnažené srdce", papír by se spálil pod dotekem horkého pera. Když posloucháme The Garden, máme pocit, že syntezátory hned vybouchnou, tolik je v této hudbě emocí. Nádherný klavír v Europe After The Rain se vrací echem jako vzpomínka na první lásku. Chóry vytvořené s pomocí mašinky s vděčným názvem The Human Horst doslova dávají křídla kompozici Systems Of Romance. Při tančení na Dancing Like A Gun jde zdemolovat celou diskotéku a syntezátorové sólo u Walk Away vyložené prostupuje mozkem a v ničem neustupuje tomu, co progresivní mistři kytary dělají na svém nástroji. A více než sedmiminutová titulní kompozice je mini-symfonií a po jejím poslechu můžeme snít pouze o jednom: navždy usnout na zahradě, mezi stíny zapadajícího slunce... a již nikdy se neprobudit. We fade away, we fade away...



ULTRAVOX

Vienna

(Chrysalis, 1980)

Tohle album je bezesporu Biblí nových romantiků, uznáno obecně taky protivníky celého žánru. I když vydané o rok později album Rage In Eden přineslo ještě víc melancholicko-tajemné skladby, ani já nesmím odepřít Vienně nadřazenou roli. V diskografii Ultravox je to čtvrtá deska, ale nemá mnoho společného s minulými třemi. Tehdy kapelu řídil John Foxx. Po jeho odchodu Ultravox přestal existovat a k jeho znovuzrození došlo na vlně popularity Garyho Numana. Když se narodil syntezátorový novovlnový rock, Ultravox vstal z popela pod vedením nenápadného člověka s neuvěřitelným hlasem: byl nim Midge Ure. V tanečních klubech tehdy vládl hit Numana Cars a jistý Steve Strange s pomocí mimo jiné právě Ura a členů Ultravox nahrál pár vlastních hitů pod štítem Visage. Návrat Ultravox byl tedy logickým následkem těchto událostí.

Vienna je album souvislé, originální, dokonalé, prakticky bezchybné. Když jsem dřív poslouchal Tangerine Dream, snil jsem, že Edgar Froese a jeho apoštolové začnou hrát na kytarách a zpívat a topit vše v syntezátorové omáčce. Jejich album Cyclone bylo trefou do černého - bohužel jedinou. Teprve Ultravox oživil to, o čem se nějak zdálo německým "elektronikám": spojil celé dobrodiní syntezátorových extravagancí s nejlepšími tradicemi rocku. Vienna obsahuje prakticky vše: dlouhý instrumentální úvod Astradyne, pár zelektrifikovaných rock´n´rollových čísel - New Europeans, Passing Strangers, Western Promise, vyloženě kraftwerkové techno-klima - Mr. X, Sleepwalk; nádhernou hymnu té doby - zkrášlenou geniálně neskutečným klipem - titulní kousek, Vienna.



Ultravox se stal symbolem tamní hudby - i když paradoxně Midge Ure a jeho kamarádí nenáviděli termín "new romantic". V jednom rozhovoru dokonce řekli, že kdyby měli jakýmkoli způsobem označil svůj styl, nazvali by ho "evropskou hudbou". Těžko by jste hledali lepší označení: v Americe by taková hudba nikdy nemohla vzniknout.



VISAGE

Visage

(Polydor, 1980)

Něž došlo ke znovuzrození Ultravoxu, který představil svůj manifest - Vienna - jakýsi Steve Strange, ředitel tanečních klubů Blitz a Hell se rozhodl vydal album, které by obsahovalo hudbu zrcadlící duch tamní doby. Ve svých klubech podporoval tvůrce z první poloviny sedmdesátých let - Roxy Music, Kraftwerk, Davida Bowieho. Začaly mu ale docházet desky. Svým nápadem nakazil pár přátel ze skupin Magazine, Rich Kids a tehdy neaktivního Ultravoxe. Tak se narodil Visage - kapela vesměs efemérní, něco ve stylu Silné Skupiny pod Vládou Strange. Finální produkt nahrávacího zasedání se ukázal jako výjimečně trefený - skladby Fade To Grey, Visage, Mind Of A Toy a Moon Over Moscow se staly opravdovými hity na diskotékových parketách a Visage (než reaktivovaný Ultravox nahrál svou Viennu) byl nazván tvůrcem a propagátorem nové módy: "new romantic". Album Visage je opravdu ve všech směrech příkladové: jsou na něm skladby rytmické, melodické, silně zelektrifikované, zpívané smutným hlasem, vyprávějící o lásce a pomíjení (Fade To Grey je hymnou srovnávatelnou s Viennou).



Bohužel, s několikaletým odstupem se album z hudebního pohledu příliš nebrání: je trochu monotónní a celkově zbaveno dramaturgie. Máme pocit, že z reproduktorů plyne elegantní tančení hudba, ve které celá emocionálnost hraje roli přísady - jen tak pro chuť. Kdo ví: možná nejopravdovější hudba "new romantic" měla být právě taková? Vcelku animátorem této krátkodobé módy byl Strange - umělecký ředitel Visage.

Narychlo zrealizovaná druhá deska Visage - The Anvil (1982) - je více "atmosférická", ale stejné marnivá. Chybí na ní výrazné hity. Vlastně, v 1982 roce "new romantic" už začínal končit. Třetí pokus o zrealizování čehokoli pod nálepkou Visage skončil naprostým fiaskem - album Beat Boy (1984) byl posledním hřebíkem do rakve tohoto žánru.



OMD

Architecture And Morality

(Virgin, 1981)

Třetí album OMD (Orchestral Manoeuvres in The Dark) se ukázalo jako nejvíc melancholické, plné zamyšlení a romantické tajemnosti. Duet McCluskey-Humphreys se ale nikdy neztotožňoval s módou, která nás tady zajímá - hudebníky fascinovaly spíše experimenty se zvukem (na začátku kariéry) a psaní melodických hitovek, které se držely v duchu šedesátých let. Důkazem na to byly první desky nimi zrealizované, které obsahovaly skladby Electricity, Messages nebo megahit té doby - Enola Gay.



Album vydané na podzim roku 1981 Architecture And Morality bylo promováno singlem Souvenir - klidnějším, mírnějším, nostalgickým. A taková taky byla - jak jsem již podotkl - celá deska, i když ji otvírala chraptivě znějící, expresivní skladba The New Stone Age. Aroma doby nejvíce emanovalo z arcipoetického valčíku Maid Of Orleans. Dnes je to klasika hudby "new romantic", podobně jako Vienna a Fade To Grey, i když ani Humphreys ani McCluskey neměli žádné ambice následovat stopu Stevea Strange, Johnna Foxxe nebo formace Spandau Ballet. Jejich další album - Dazzle Ships - se ukázalo jako pokrytecká stylisticko-zvuková koláž, kde vedle několika sotva "normálních" skladeb byly hlavně fragmenty rádiových programů, kompozice jakoby začaté ale nedokončené a nepříliš originální experimenty s elektronikou.

Pozdější desky OMD naprosto směřovaly k popové hudbě. Tak tedy Architecture And Morality bylo jediným, i když povedeným flirtem obou pánu s hudbou "mladých romantiků".


To be continued...


"Tylko Rock" nr 7 (47) lipiec 1995

http://krypta.whad.pl/

28.6.2008


Zpět na výběr podsekcí